Nechtěné symboly luxusu

Z NĚKDEJŠÍ CHLOUBY ZBOHATLÍKŮ SE STÁVAJÍ CHÁTRAJÍCÍ DOMY HRŮZY. JSOU PŘÍLIŠ VELKÉ, DRAHÉ NA PROVOZ A VĚTŠINOU I NEVKUSNÉ. REALITNÍ KANCELÁŘE MAJÍ PROBLÉM PRO NĚ SEHNAT KUPCE.

Po dlouhé éře uniformního panelákového bydlení si v devadesátých letech tisíce rodin konečně mohly dopřát domy svých snů. Na okrajích měst začala vyrůstat nová vilová zástavba – většinou výrazně barevná, kýčovitě načančaná, okázalá, až megalomanská. Tyto stavby vtiskly českému venkovu nezaměnitelnou podobu a dostaly příznačné jméno – podnikatelské baroko. Po dvaceti letech se však mnozí majitelé ve svých palácích s věžičkami a mansardovými střechami „probrali“ a zjistili, že jejich velkolepé projekty jsou nákladné na údržbu. Některým také došlo, že balkony s balustrádami a antické sloupy u vjezdu do garáží přestaly plnit svou reprezentační funkci a na společenském statusu jim příliš nepřidají. Vymanit se z drahého nevkusu prodejem nemovitosti ovšem není snadné, podobné stavby většinou nikdo nechce.

MÁLO MUZIKY ZA HODNĚ PENĚZ

I když je současná poptávka na míle vzdálena stylu těchto „luxusních“ obydlí, prodávající jsou často přesvědčeni o tom, že jejich dům se musí
líbit každému. A tak již na začátku vyvstává hlavní problém – iracionální nastavení prodejní ceny. Velká část majitelů má zcela nesmyslné požadavky. Až když o nemovitost nikdo nejeví zájem, jdou s cenou níž. Dům si však mezitím vyslouží nálepku „ležáku“. „Bohatí lidé, tedy cílová skupina pro prodej takového domu, ležák nekoupí, už jen kvůli obavám, že tam je něco špatně,“ vysvětluje pro Faktor Soukup Pavel Hassman ze společnosti RE/MAX 4 you.
V případě, že kupující snad o nějaké podobné nemovitosti uvažuje, uvědomuje si nutnost stavebních úprav, které pro něho samozřejmě představují výrazné náklady, jež je třeba připočítat ke kupní ceně nemovitosti. Obecně platí, že čím je stavba specifičtější z hlediska netradičních prvků, tím je obtížnější ji prodat. Jinými slovy: čím více věžiček a arkýřů, tím hůře. „Dlažbu, okna, dveře nahradíte snadno, ale výšku stropů, orientaci domu, rozměry schodišť a jiné mnohem zásadnější věci nezměníte,“ podotýká Jan Bareš, oblastní ředitel pro Středočeský kraj společnosti M&M Reality.

EFEKT DIVADELNÍCH KULIS

Kritériem, jež často brzdí prodej, je také nevhodná lokalita. Podnikatelé si často stavěli domy v místech, která pro ně měla nějakou subjektivní, sentimentální hodnotu, což se ale mnohdy rozchází s požadavky kupujícího. Naopak dobrá lokalita je silným argumentem při nastavování výše ceny nemovitosti. „Jestliže lukrativita místa vynahrazuje zájemci cenu rekonstrukcí, jež si přeje, pak dům koupí. Nicméně pokud v dané lokalitě lze koupit odpovídající prázdný pozemek a rekonstrukce nedává ekonomický smysl, pak se z těchto domů stávají obtížně prodejné kousky,“ vysvětluje Jan Bareš. Co se týče použitých materiálů, u zástupců podnikatelského baroka můžeme najít dva přístupy. Majetnější vlastníci většinou neváhali investovat do luxusních prvků, jako jsou zlaté kohoutky, mramorové podlahy nebo cedrové obložení. Většina podnikatelských „paláců“ ale byla postavena nekvalitně s použitím laciných a náhražkových materiálů. „Nejčastějším materiálem je plast a různé podoby nějak prefabrikovaného betonu, které se zároveň snaží vytvořit zdání jiného, ‚lepšího‘ materiálu. To všechno dohromady jen podporuje dojem povrchnosti a lacinosti. A náhražky samozřejmě mají ve většině případů mnohem nižší životnost,“ uvedl pro server iDnes.cz architekt Petr Venclovský. Místo dřeva tak najdeme v plotě, oknech či dveřích plast a překližku, plastové jsou i podlahy, jejichž potisk má vyvolávat dojem dubových parket. Nekvalitní použité materiály jsou ostatně důvodem, proč takové domy nestárnou do krásy, ale po letech se spíše stávají ošuntělými divadelními kulisami. Problém je i v nízké kvalitě stavebních prací, protože tehdy na stavbách pracovali hlavně Ukrajinci, Moldavané a Albánci. Řemeslo neznal pořádně nikdo z nich a domy z valné většiny šili horkou jehlou.

DRÁKULOV PO AMERICKU

Česko však není jediná země, kterou se prohnala vlna zbohatlického nevkusu. Třeba ve Spojených státech se do výstavby svých „pohádkových“ sídel pustily tisíce Američanů už v osmdesátých letech. Vyrostly celé čtvrti bez charakteru a vkusu. Pro styl domů, jimž se přezdívalo McMansions, byly typické předimenzované prostory, velké brány či kruhové objezdy přímo před budovou. McMansions se vyznačují tím, že dokázaly „semlít“ všechny možné architektonické styly a prvky. Na jednom sídle tak najdeme antické sloupy, pilastry a římsy, barokní balustrády, převýšené vstupy a portály, množství střešních rovin s masivními arkýři či vjezdy střežené historizujícími dvojicemi soch zpodobňujících lvy nebo orly. Všechny prvky jsou často provedeny z nekvalitních nebo k sobě se zcela nehodících materiálů a dohromady tvoří bizarní celek. Stejně jako mladší čeští sourozenci se McMansions vyznačují vedle kýčovitého exteriéru také specifickými interiéry. Pro umocnění monumentality sídla nesmí chybět členité schodiště s bohatě zdobeným zábradlím, které navazuje na zádveří. Nezbytnou součástí obývacího pokoje je kamenem obložený krb, v pokojích vládnou skleněné lustry či bohatě drapované závěsy. U nás i ve Spojených státech se řeší otázka, co s nabubřelými sídly bude dále. Mladá generace Američanů se na rozdíl od rodičů pouští do realizace sousedského života, chtějí mít každodenní pochůzky a infrastrukturu v pěší dostupnosti a odmítají předměstský způsob života, který je pro McMansions architekturu typický. Nepotřebují se už za každou cenu odlišit od ostatních vrstev obyvatelstva a zároveň ukázat, že si mohou leccos dovolit.